Logo: Jsem netvor

Zpět domů

Hnus­virus.exe

Je virus jediným nástrojem hackera?


Když slyšíte slovo „hacker“, představíte si pravděpodobně poďobaného nerda, který sedí s brýlemi v mikině s kapucí na hlavě, a hrbí se před monitorem, na kterém běhají jedničky a nuly. Nenechte se zmást, skutečnost může být docela jiná. Pojďme si tedy říct, jak hackeři postupují, jaké nástroje využívají a proč jsou pro ně zajímavým terčem třeba nemocnice.

Rozdíl mezi white‑hat hackery a black‑hat hackery

Pojďme si pro začátek udělat pořádek v pojmech, které v tomhle videu ještě několikrát uslyšíte. Možná vás to překvapí, ale hacker byl v pravém a původním smyslu slova „ten hodný expert“, který pomáhá organizacím, firmám nebo třeba právě nemocnicím, aby mohly zlepšit své zabezpečení.

Jenže pak se podobnými věcmi začali zabývat i lidé, kteří své znalosti a dovednosti zneužívali, a snažili se různé zabezpečení prolomit za účelem nelegálního výdělku. Aby v tom nebyl zmatek, rozlišujeme dva druhy hackerů. White‑hat hackery a black‑hat hackery. White hodní, black špatní. Podle toho, na které straně jste, a jak své schopnosti využíváte.

Vydělávají více white‑hat nebo black‑hat hackeři?

Paradoxně bývá možné vydělat více peněz legálně, na straně white‑hat hackerů. Firmy bývají ochotné štědře zaplatit za informace o bezpečnostních slabinách svých systémů, které je ochrání před odstraňováním problémů a znovuzprovozňováním systémů po úspěšném útoku. Právě z tohohle důvodu firmy vypisují různé legální výzvy. Třeba automobilka Tesla vyplatila v přepočtu 9,5 milionu korun dvojici white‑hat hackerů, která prolomila její systém ve výzvě automobilky. Nebylo přitom potřeba systém hned prolomit. Jen za nalezení nebezpečné chyby se vyplácelo až 350 000 Kč. Podobné výzvy dělá i Evropská unie, a lítají v tom miliony Kč.

Kdo jsou Anonymous?

Black‑hat hackeři mohou mít různou motivaci ke svému jednání. Mohou svými činy třeba protestovat nebo vyjadřovat nesouhlas s nějakou organizací. Zajímavou skupinou hackerů, která balancuje na rozmezí, jsou Anonymous. Svými útoky napadají organizace nebo skupiny, které podle nich, dělají nesprávné věci. Na kontě mají úspěšné protestní útoky na FBI nebo Bílý dům.

Na druhou stranu americké vládě pomohli odhalit a rozbít síť on-line pedofilů, a poskytli návod, jak takové skupiny může vláda příště vypátrat sama. Na několik dní také vyřadili z provozu vládní systémy v Severní Koreii nebo pomohli zneškodnit síť on‑line komunikačních kanálů teroristické skupiny samozvaného Islámského státu. I přes často šlechetné úmysly však sami páchají nelegální činnosti a pohybují se za hranou. Je tedy jejich chování správné?

Jak pracuje hacker?

Většina black-hat hackerů začíná své útoky docela jednoduše. Hledají na internetu. Kvůli nezodpovědným uživatelům je možné najít řadu důležitých informací, které lze později dobře zneužít. Pro představu – nedávno jedno z největších českých úložišť prošlo analýzou, při které se zjistilo, že je zde možné najít rodné listy, výplatní pásky, firemní hesla nebo kompletní zdravotní dokumentace bez cenzury.

Tyto informace je možné zneužít k prolomení hesel nebo dalším činnostem, které umožní proniknout do organizace hlouběji. Samy o sobě se ale dají i prodávat. Třeba zdravotní dokumenty se cení v přepočtu na cca 20 000 korun. Existují také špinavější způsoby, jak se informace sbírají. Třeba přehrábáváním v odpadcích. I to může být činnost, která předchází práci s počítačem. Jakmile je sesbíráno dost informací o systémech a uživatelích, může začít další etapa.

Hackeři mají dnes k dispozici řadu nástrojů, kde není nutné provádět složité úkony, a psát pro nás běžné smrtelníky nepochopitelné kódy. Stačí jim klikat myší do pěkně vypadajícího okna a používat další vychytávky, programy a aplikace. Tímto způsobem se postupně propracují ke svému cíli – položí na lopatky i velkou firmu nebo nemocnici. A případů, kdy se o to black‑hat hackeři pokouší, není rozhodně málo. Podle statistik je v České republice evidováno víc než 500 útoků týdně.

Může obyčejný člověk ovlivnit napadení firmy nebo organizace, kde pracuje?

Firmy, nemocnice a další organizace se samozřejmě snaží dbát na to, aby nebyly tak snadným terčem. Své systémy mají zabezpečené podle různých doporučení. Často ale selhává lidský faktor. Někdo něco prozradí, na něco klikne, něco přehlédne, něco povolí. A to je vstupní brána. Jak se říká, uživatel je nejslabší článek systému.

Hackerské praktiky se také staly nekalou součástí konkurenčního boje. Dá se třeba objednat útok, který vyřadí z provozu e-shop. Zhroutit konkurenci web, například v období Vánoc, může být efektivnější a levnější, než si platit za vlastní reklamu a marketing. V období vánočního shonu znamená týden nedostupný e-shop ztrátu i stovek tisíc nebo milionů korun. A to už celkem zabolí.

Proč jsou terčem hackerů nemocnice?

Velmi náchylné na různé útoky jsou i nemocnice, o kterých toho bylo v posledních letech slyšet celkem hodně. I tady u nás v České republice. Nemocnice jsou v rámci logiky, kterou popisujeme, docela zajímavým cílem. Kde jinde budou ochotni zaplatit rychle a bez dlouhého vyjednávání výkupné za ukončení útoku a znovuzprovoznění systému, než tam, kde jsou v sázce lidské životy?

Pokud se útok na nemocnici podaří, je to skutečně problém. I v Česku jsme pocítili v jakém nebezpečí mohou nemocnice a jejich pacienti být, když nefunguje ani rentgen, a musí se odkládat plánované operace. Jsou známy i případy, kdy zahraniční nemocnice útočníkům vyplatily v přepočtu miliony korun.

Rada na závěr

Každopádně každej netvor ví, že všichni hackeři nepatří do jednoho pytle. Mohou mít odlišnou motivaci. A než stát jednou nohou v kriminále, je lepší se přidat na stranu white‑hat hackerů, legálně si napakovat kapsy a udělat něco pro dobro společnosti. Koneckonců, i v Česku jsou střední školy, kde tyto věci učí.